Kámen v dějinách Karlova mostu v Praze
Václav Rybařík
Je to již více než 660 let od mimořádné historické události. Červencového dne roku 1357 císař Karel IV. na staroměstském břehu Vltavy položil základní kámen ke stavbě druhého pražského kamenného mostu, který je od poloviny 19. století nazýván jeho jménem. Blížící se výročí a také vrcholící přípravy k další rozsáhlé rekonstrukci mostu vyvolávají zvýšený zájem o toto mimořádné architektonické a technické dílo a od roku 1962 i národní kulturní památku. Dosavadní literatura o Karlově mostě je neobyčejně bohatá. Většinou je ale zaměřena na most jako uměleckou památku, zejména na jeho sochařskou výzdobu a věže, méně na most jako stavební dílo. Jen výjimečně (a také ne vždy správně) se zajímá o to, z čeho, respektive z jakých kamenů, byl tento v pravém slova smyslu kamenný most postaven a opravován, i když je to pro jeho poznání věc nepochybně důležitá.
Tuto mezeru se snaží vyplnit následující příspěvek. Na základě studia archiválií a literatury, ale i vlastních poznatků rekapituluje doloženou nebo předpokládanou povahu a původ přírodních kamenů, použitých při stavbě a opravách mostu v celé jeho dlouhé historii.
Karlův most byl založen patnáct let potom, co 3. února 1342 ledové kry pobořily první pražský kamenný most, most Juditin. Ten byl postaven někdy v letech 1158-1172, měl délku asi 514 m, šířku asi 7,5 m a 21-22 oblouků na 21 pilířích. Karlův most stojí o něco jižněji, má délku téměř 516 m a šířku 9,4 m, 16 oblouků a 17 pilířů1; je o 4-5 m vyšší, než byl most Juditin. O nejstarší stavební historii Karlova mostu toho moc nevíme, dokonce ani to, kdy byl skutečně dostavěn. K dispozici je jen několik ojedinělých zmínek, hlavně v různých letopisech z let 1378-1527, které vypsal a v roce 1829 publikoval F. Palacký.
Již deset let po založení mostu, v roce 1367, zničila povodeň jeden pilíř rozestavěného díla. Daleko závažnější byly škody, které na již hotovém mostě napáchala katastrofální povodeň 21. července 1432. Tehdy se jeho oblouky ucpaly chalupami, dřívím, senem a obilím a most se na dvou místech protrhl, přičemž (Tomek 1879) bylo strženo pět jeho pilířů. Jak dlouho potom trvala oprava mostu, nevíme, ale muselo to být přinejmenším do roku 1436. Z toho roku, od 15. dubna do 1. září, se totiž zachovala část účtů za opravu mostu (Teige 1915), nejstarší známý písemný dokument o jeho stavbě či opravě. Jsou psány latinsky, ale s občasnými českými výrazy, jako např. skalník, kameník, tesák kamene, dlaždič aj. Výjimečně, ale jen latinsky, jsou v nich zmínky i o kameni (lapide), avšak bez udání místa jeho původu.
Další (a neobvyklá) škoda na mostě vznikla v noci 28. ledna 1496. To se most pobořil v místech, kdež boží muky byly (tj. na místě dnešní Piety), když den předtím po mostě vezli osmi koňmi velký kámen. Jaký kámen to byl a odkud kam ho vezli, letopisy neuvádějí. Není také jasné, čeho se poboření týkalo. Mohl to být podemletý pilíř č. 42 a přilehlý oblouk nebo oblouky, nebo jen dvě dřevěné mostnice, zřízené v roce 1491.
Další údaje o mostě nacházíme v letopisech až ze samého počátku 16. století: 20. července 1502 byl prý založen a 27. srpna téhož roku dokončen jeho poslední oblouk a 22. června 1503 dokončen jest most pražský. První údaj (provedení oblouku během pěti týdnů !) se zdá nereálný, druhý se nejspíš týká dokončení oprav po povodni v roce 1432.
V uvedených sporých zmínkách o osudech mostu v půldruhém století od jeho založení nenacházíme o druhu a původu kamene, použitého k jeho stavbě a opravám, vůbec nic. A tak nezbývá, než se to pokusit vydedukovat z jiných známých skutečností. Je nesporné, že nejdůležitějším kamenem při stavbě Karlova mostu byl pískovec, resp. pískovce různé povahy a původu, z nichž je jeho kvádrový plášť a zábradlí. To si totiž vyžádalo takové množství kamene (odhadem pro asi 65 tisíc kvádrů!), které v té době nebyl schopen poskytnout žádný jediný dopravně dostupný lom. Bylo tedy nutné dovážet pískovce z více lomů, i když poskytovaly stavební materiál navzájem různého vzhledu a kvality.
Při zakládání pilířů, které v podstatě stály na štěrkopísčitých usazeninách na dně Vltavy různě vysoko nad skalním podkladem, hrál významnou roli odolný žehrovický pískovec, resp. středně až hrubě zrnitá arkóza ze Žehrovic (nyní Kamenných Žehrovic) na Kladensku. Uplatňoval se v podobě mlýnských kamenů, nízkých válců, které, navzájem spojené železnými kramlemi a podložené roštem z dubových kmenů, vytvářely zpevněné podloží pro základy pilířů. Nebyly to ale skutečné mlýnské kameny, ale jen jakési polotovary (otesky) k jejich výrobě. Část jejich sestavy byla odkryta při zabezpečování základu 9. pilíře na jaře 2005 a jeden uvolněný kámen o max. průměru 1 m a výšce asi 25 cm byl vyzdvižen a předán do Národního technického muzea v Praze. Je pravděpodobné, že už od počátku stavby byl žehrovický pískovec používán i pro zejména spodní části pilířů, jak nasvědčují jeho kvádry na původních pilířích mostu na Kampě, z nichž některé mohou být původní – gotické.
Používání žehrovického pískovce v té době dokládají účty z jiné tehdejší významné pražské stavby, katedrály sv. Víta z let 1372-1378, které obsahují i účty za dovozy (a někdy i nalámání) kamene z různých míst z okolí Prahy (Rybařík 1964). Z celkem 196 účtovaných dovozů z výslovně jmenovaných míst (u zbývajících účtů takové údaje scházejí) jich bylo 25, tedy osmina, ze Zehrowicz, nyní Kamenných Žehrovic. Nejspíš i odtud byly mlýnské kameny, dovezené z neznámého místa a účtované 27. června a 4. července 1372.
Zbývající většina účtovaného kamene ale pocházela ze severovýchodního okolí Prahy, hlavně z Kostelce nad Labem a Záp, o něco méně z Horoušan a Brandýsa nad Labem, málo ze Sluh a zcela výjimečně z Třískovic a Zeměch. Z geologické situace uvedených míst (snad kromě nejednoznačných Zeměch) je jasné, že dováženým kamenem byly křídové jemnozrnné křemenné pískovce mořského (korycanské vrstvy) a v případě Horoušan sladkovodního (perucké vrstvy) cenomanu.
Je nanejvýš pravděpodobné, že stejné pískovce jako na stavbu katedrály byly dováženy i na stavbu Karlova mostu. Obě stavby probíhaly v podstatě souběžně, obě od roku 1375 (po úmrtí mistra Ota, prvního stavitele mostu (Vítovský 1994) řídila táž osoba – Petr Parléř. Opodstatněnost této domněnky dokládají např. nepochybně původní (s důlky pro zdvíhání kamenickými kleštěmi, s kamenickými značkami) kvádry např. typického nehvizdského pískovce (jak byl později nazýván pískovec z Horoušan i sousedních Nehvizd) na zachovalých pilířích a obloucích mostu na Kampě.
Vedle těchto pískovců mohly být pro stavbu a opravy Karlova mostu samozřejmě použity i pískovce jiné, například křídové křemenné pískovce z Petřína, nejbližšího tehdy využívaného zdroje pískovců vůči stavbě vůbec. Nejspíš to byly ale jen jejich pevnější narezavělé železité partie, podle J. Zavřela (2000) využívané již ke stavbě románského Juditina mostu.
V dějinách řádu křižovníků s červenou hvězdou z roku 1787 je zmínka, že pro stavbu nového pražského kamenného mostu byl používán také kámen (křídový křemenný pískovec) z jejich lomu v Hloubětíně (Rybařík 2004). To se zdá pravděpodobné, protože křižovníci sídlili při staroměstském konci Juditina mostu a vybírali na něm mostné, takže měli jistě zájem, aby po zřícení tohoto mostu v roce 1342 byl postaven most nový.
Jiným údajným zdrojem kamene pro Karlův most měly být arkózy z tzv. Pražské skály u Slatiny na Kralupsku (Rost 1942) nebo z tzv. Přílepské skalky u Přílep na Rakovnicku (Vachtl 1947). Doloženo to ale není a pokud je to pravda, šlo spíš o pozdější opravy mostu než o jeho stavbu. Pravděpodobnější, i když také ne doložené, se zdá, že ke stavbě mostu byly využity i zachovalé kvádry z rozvalin Juditina mostu. Byly v těsné blízkosti stavby a z řečiště Vltavy musely být v zájmu její splavnosti stejně odstraněny.
Vše, co bylo dosud řečeno, se týkalo pískovců pro kvádrové lícní zdivo mostu a jeho zábradlí. Ještě větší množství kamene ale bylo potřeba pro výplň jeho kvádrového pláště. Tu tvořil neupravovaný lomový kámen na vápennou maltu. Zde nalezla hlavní uplatnění petřínská opuka, snad i odpad z výroby pískovcových kvádrů, možná i zbytky z rozvalin Juditina mostu nebo břidlice z blízkých křižovnických lomů na Letné.
Další zhruba půldruhé století nepotkala již hotový most žádná větší pohroma. Ta přišla až na samém konci třicetileté války v roce 1648, kdy se švédská vojska bezúspěšně snažila z obsazené Malé Strany dobýt Staroměstskou mosteckou věž, a tím i Staré a Nové Město. Přitom byla střelbou poškozena dlažba, zábradlí a zčásti i oblouky mostu, západní průčelí věže a socha Bruncvíka; zničené bylo i sousoší Kalvárie. Odstranění škod si vyžádalo značné náklady, jak vyplývá z jejich podrobného přehledu (Vojtíšek 1913), předloženého 13. dubna 1655. V něm je mj. i odměna za 53 dní práce na opravování oblouků a zábradlí po celém mostě zhusta a škodlivě od lidu švédského z kusů a střelby rozstříleného, a také za vylomení 54 kusů kamene v lomě Žehrovském a jejich dopravu. Tím kamenem byl nepochybně žehrovický pískovec; je to první známý písemný doklad nejen o jeho použití na Karlově mostě, ale o použití kamene z konkrétní lokality zde vůbec.
Oprava Staroměstské věže byla svěřená na základě smlouvy ze 6. března 1653 (Vojtíšek 1913) staviteli Karlu Luragovi, přičemž kamenické práce prováděl Jan Baptista Spinetti. Ten také zhotovil pamětní desku k událostem na mostě v roce 1648 z červeného (sliveneckého?) mramoru s latinským nápisem, umístěnou pod novým znakem Starého Města (pískovec) na západním průčelí věže.
K druhému vážnému poškození hotového mostu vodou došlo koncem února 1784 při mimořádně velké povodni, vyvolané náhlou oblevou a deštěm. 28. února velká ledová kra narazila do podemletého 6. pilíře s vojenskou strážnicí, která se i s pěti vojáky zřítila do Vltavy. O den později, 29. února, byl podobně poškozen i 8. pilíř se sochou sv. Václava se dvěma anděly, z nichž jeden se také zřítil do řeky (Svátek 1899).3 Kromě zmiňovaných pilířů povodeň poškodila protivodní zhlaví dalších čtyř pilířů.
S opravami bylo započato již na jaře 1784, ale trvaly až do roku 1788.4 Zajišťovalo je české zemské gubernium, vedli F. L. Herget a F. Traxal a vyžádaly si náklad 152.326 zl. Kamenické práce prováděl c. k. kamenický mistr Michael Komm a Anna Krannerová, vdova po Janu Krannerovi (Šebesta 1924). Práce byly zahájeny 16. června 1784, avšak provázely je značné komplikace pro nedostatek kameníků, skalníků i povozů pro odvoz kamene z lomů. Jaký kámen byl při tom používán, není spolehlivě doloženo, ale s největší pravděpodobností to byl opět žehrovický pískovec. Naznačují to některé zmínky v německy psaných rozpočtech nebo účtech v archivu českého gubernia, a také žádost mistra Komma, aby hospodářskému úřadu v Jenči – asi 15 km východně od Kamenných Žehrovic – bylo uloženo zajistit dostatek lidí k lámání kamene a jeho dovozu do Prahy (Šebesta 1924). Nakonec ale několik neotesaných kvádrů zbylo a 21. ledna 1788 se konala jejich dražba.
Na závěr opravy byly na mostě vydlážděny chodníky; na návrh F. L. Hergesela k tomu byly použity i mramorové náhrobníky z Betlémské kaple (Neubert aj. 1991), zbořené v roce 1786. Kromě toho bylo v roce 1788 postaveno jednoduché dvouramenné schodiště z mostu na Kampu s pískovcovými stupni a kovovým zábradlím.5
Poškození mostu v roce 1784 připomíná velká pamětní deska z červeného (sliveneckého?) mramoru s latinským nápisem na severní zdi Staroměstské mostecké věže. Deska byla původně umístěna na místě bývalé strážnice na 6. pilíři, ale když sem byla v roce 1857 (v roce pětistého výročí založení mostu) postavena nová socha sv. Kryštofa, přemístili desku na současné místo. Částečné opravy mostu se pak uskutečnily v letech 1879-1882.6 Při nich A. Víšek vyměnil zábradlí mostu od Malostranské věže až po okraj Kampy (a pravděpodobně zčásti totéž u Staroměstské věže) za nové a o 20 cm užší ze žehrovického pískovce. Dále byl očištěn a opraven kvádrový obklad některých oblouků na Kampě a schodiště na ni. V roce 1883 pak M. Vejrostek vyměnil část dlažby vozovky za novou z řevnického křemence s obrubami z orlické žuly (viz dále).
K zatím poslednímu a mimořádně závažnému poškození Karlova mostu došlo při povodni 4. září 1890. Především důsledkem nahromadění velkého množství dříví z utržených vorů se tehdy zřítil 5. a 6. mostní pilíř a s nimi spojené oblouky (část u 5. pilíře až 13. října 1890), a také sousoší sv. Františka Serafinského a socha sv. Ignáce z Loyoly na 5. pilíři. Celková délka protržené části činila 83,58 m, tj. téměř šestinu celkové délky mostu.
Po ohledání způsobených škod byl vypracován projekt obnovy, který mj. navrhoval obložit sokly nových pilířů žulovými, nikoliv pískovcovými kvádry. To vyvolalo rozporuplné reakce, které na jedné straně navrhovaly žulový obklad až po patky kleneb, na druhé straně doporučovaly použít pro nové pilíře jen tradiční pískovec. Dohady rozhodlo c. k. ministerstvo orby nařízením ze 17. července 1891, podle kterého mělo být obložení nových pilířů až k výšce soklu z pevné žuly, nad tím z nejlepšího, vlivům povětrnosti vzdorujícího pískovce jakosti takové, aby dobře vydržel tlak 350 Kg na 1 cm².7
Mezitím, 18. května 1891, byly dokončeny Podmínky, za kterými obec Pražská zadá znovuzřízení sesuté části mostu Karlova. V § 10 podmínek je uvedeno, že veškeré kvádry žulové musí pocházet z dobrých lomů, a to buď čerčanských (konopišťských,) neb Vorlických, a dále pokud se týká kamene lomového, předpisuje se kámen Davelský. Jsou zde rovněž uvedeny požadavky na pískovec pro kvádry, ale jen obecné a bez konkrétné lokalizace. V § 10 podmínek je také uvedeno, že dlažba má být v jízdní dráze z nového modlákového řevnického kamene rozměru a jakosti v Praze obvyklé a obruby chodníků (s plotýnkovou šamotovou dlažbou) ze žuly z Vorlických lomů.
Na základě výběrového řízení byla k obnově mostu vybrána budapešťská firma G. Gregersen a synové, s níž město 8. srpna 1891 uzavřelo smlouvu na odklizení zbytků sesuté části mostu a její znovuzřízení. V kapitole VI. smlouvy jsou upřesněny požadavky na pískovcové kvádry, resp. pískovec pro ně. Ten musí pocházeti z Hořického lomu Raimana v Hořicích a odpovídat dvěma referenčním vzorkům, které byly zapečetěné do obálek. Pískovec měl odpovídat zkouškám podle certifikátu prof. J. Gollnera z 13. června 1891 a mít pevnost na tlak nejméně 350 kg na 1 cm². Firma byla kromě toho povinna předložit vzorky pískovce i z lomu p. Rusa z Hořic a certifikát o jejich zkouškách na tlak. Zadavatel si pak vyhradil právo volby, z kterého z lomů bude pískovec používán, případně zda bude možné použít pískovec stejné nebo lepší jakosti i z jiných lomů.
Požadavky na druh a původ kamenů pro obnovu mostu, jak byly uvedené v citovaných podmínkách a smlouvě, nejsou v současné době zrovna srozumitelné. Dají se ale vysvětlit z někdejší lomařské literatury, zejména soupisů lomů. Tak podle soupisu rakouských lomů z roku 1901 (Hanisch – Schmid) lomy čerčanské byly v Mrači nedaleko Čerčan, odkud se kámen do Prahy vozil po železnici. Patřily konopišťskému panství a lámala se v nich tmavošedá žula, resp. granodiorit sázavského typu středočeského plutonu. Vorlické lomy se nacházely u Těchnice jižně od Orlíku na levém břehu Vltavy (po ní se kámen dopravoval do Prahy), patřily schwarzenberskému panství a lámala se v nich porfyrická žula těchničská středočeského plutonu. Dnes jsou tyto lomy zatopené nádrží VD Orlík. V citovaném soupisu lomů je mj. uveden i žulový lom Hajany u Blatné a u něho výslovně (na rozdíl od předchozích) je jako příklad využití uvedená rekonstrukce Karlova mostu.
Lomy davelského a řevnického kamene jsou zaznamenané v soupisu lomů býv. okresu Praha-jih z roku 1949 (Vachtl). V prvém případě to byly lomy na porfyr na levém břehu Vltavy na jižním okraji Davle, v druhém případě lomy na drabovské křemence v jižním okolí Řevnic. V soupisu rakouských lomů jsou také uvedené oba výše jmenované pískovcové lomy u Hořic, Raimanův (č. 1087) a Rusův (č. 1088), oba na místě zvaném U sv. Josefa.
S obstaráváním pískovce pro kvádrové obložení zbývajících částí pilířů a kleneb měla stavební firma značné problémy. Dokládá to protokol dozorčí komice z 28. dubna 1892, který uvádí, že v zásobě pískovcových kvádrů nalezla i kvádry z lomů vojických (tj. u Vojic asi 10 km západně od Hořic). Firma na to v dopise z 19. května 1892 reagovala tím, že lomy Raimanův a Rusův v Hořicích nejsou tak vydatné, aby stavba mohla plynule pokračovat, a žádá o možnost dodávat i kvádry z lomů vojických z vrstev nejlepší jakosti. Dozorčí komise však tuto žádost v protokolu z 20. května 1892 odmítá, i když výjimečně povoluje již dovezený vojický pískovec použít na 17. a 198. vrstvu uvnitř pilíře. Zcela pak vylučuje kámen turnovský, který na skladu také našla.
Zda potom dozorčí komise svůj názor změnila nebo ho stavební firma nerespektovala, není známo. Skutečností ale je, že v soupisu rakouských lomů z roku 1901 (Hanisch – Schmid) je u tří lomů vojického (újezdského) pískovce v Podhorním Újezdě (do r. 1880 součást obce Vojice), v lomu Bílkově (č. 1092), Kvasničkově (č. 1096) a Mádlově (č. 1097), jako příklad použití uveden i Karlův most. Totéž se mj. týká i jednoho pískovcového lomu v Horoušanech (č. 1017) a tří ve Vyšehořovicích (č. 1019-1021). V nich se lámaly (u Horoušan prokazatelně už ve 14. století – viz výše) šedobílé jemně až středně zrnité pískovce křídového stáří (sladkovodní cenoman – perucké vrstvy), později označované hlavně jako nehvizdský pískovec. V lomu č. 1019 u Vyšehořovic se ale současně lámal červený hrubozrnný pískovec (arkóza?) českobrodského permu. Zda byl i takovýto pískovec (na rozdíl od předchozích) na Karlův most skutečně použit, není už možné potvrdit.
Opravy mostu po povodni v září 1890 byly dokončeny v listopadu 1892 a vyžádaly si celkové náklady 335.411 zlatých. Rekonstruovaný most byl kolaudován 14. listopadu a slavnostně otevřen 19. listopadu 1892.
Zhruba dva roky po dokončení této rozsáhlé opravy město zadalo opravu IV. a III. oblouku ve východním sousedství obnovené části.8 Ta spočívala ve vysekání poškozených kvádrů a jejich nahrazení novými a v seštukování zbylých kvádrů. Práce prováděl kamenický mistr Antonín Kopp od září 1894 do listopadu 1895. Přitom bylo na IV. oblouku vyměněno 359 a na III. oblouku 291 poškozených kvádrů za nové z hořického pískovce zdravého a dobrého zrna. Zda tento pískovec pocházel skutečně z Hořic nebo třeba z Podhorního Újezdu (viz výše), není známo. Vyměňované kvádry byly pečlivě zaznamenávané v seznamech s uvedením jejich čísla, rozměrů a dat osazení. O opravách obou oblouků byly vedené stavební deníky, v nichž jsou také na několika místech zakreslené kamenické značky, zjištěné na některých starých kvádrech.
Deset let po skončení oprav těchto oblouků, v polovině června 1905, začaly opravy oblouků a nadezdívek mostu západně od jeho části, obnovené po povodni 1890.9 S přestávkami až do roku 1911 byly postupně obnovené oblouky mezi 7. a 12. pilířem a nakonec sokl 13. pilíře v Čertovce. Všechny tyto práce prováděla firma stavitele Quido Bělského, po jeho smrti v srpnu 1909 jeho dědiců. Každý oblouk byl opravován na základě samostatné zakázky a smlouvy, ale podle v podstatě stejných všeobecných podmínek, které v § 31 obsahovaly i požadavky na tesaný kámen. Tím musel být pískovec nejlepší jakosti, a to buď pískovec Hořický, nebo jemnozrnný pískovec z Kamenných Žehrovic, přičemž dozorci stavby měli na základě předložených vzorků rozhodnout, který z nich bude použit. Kámen přitom musel být naprosto hustozrnný a nesmí býti pijákem. Použitý kámen také nesměl míti vůbec nejmenších nedostatků, slabin, trhlin, slojí, pecek, žilek jakož i rezavých skvrn. Jaký pískovec byl nakonec k těmto opravám používán, není bohužel doloženo. Nejspíš to bylo jak z Hořicka, tak z Kamenných Žehrovic, podle toho, jaký pískovec byl kdy k dispozici. Kamene bylo potřeba velké množství, když např. jen při opravě X. oblouku bylo vyměněno 128 m³ kvádrů; na to bylo potřeba minimálně 150 m³ surových bloků. Po ukončení oprav oblouků a nadezdívek západní části původního mostu stejná firma v letech 1911-1912 opravila i I. a II. oblouk mostu u Staroměstské mostecké věže.
V letech 1926-1928 měly být prováděny opravy IX. a X. oblouku a v roce 1928 3. a 4. pilíře, o nichž se nepodařilo zjistit žádné podrobnosti.10 Totéž platí o dílčích opravách mostu koncem 40. a počátkem 50. let minulého století, i některých dalších (1962 a 1965 na Kampě).11
Poslední velká oprava Karlova mostu probíhala ve čtyřech etapách od dubna 1966 do dubna 1975. Podle projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů ji prováděly Pražské silniční a vodohospodářské stavby.12 V jejím rámci byl ve velkém rozsahu opravován kvádrový obklad pilířů, oblouků i lícních zdí a zábradlí. Používán byl převážně božanovský arkózovitý pískovec, zčásti libnavský křemenný pískovec, oba křídového stáří z Broumovského výběžku. V poslední etapě od září 1974 do dubna 1975 bylo na mostovku položeno přes 5 tisíc m³ nové atypické žulové dlažby. Tvořily ji přibližně 6 cm vysoké a 10-20 cm dlouhé či široké kvádříky ze žlutošedé boršovské (Boršov u Jihlavy) a šedorůžové zderazské (Zderaz na Skutečsku) žuly v poměru zhruba 3:1, kladené do maltového lože.13
Jen jedenáct let po generální opravě, od června 1986 do června 1988, provedly Pražské silniční a vodohospodářské stavby další opravu mostu. Při ní bylo opět opravováno kvádrové zdivo, zejména poprsních zdí, opět z božanovského pískovce. Přitom byly některé vadné kvádry jen částečně z líce vysekány a zakryty slabšími pískovcovými plombami, ke zbytku původního kvádru napojenými injektovanou cementovou maltou.
Poslední opravou Karlova mostu, při které nalezl uplatnění přírodní kámen, byla oprava patek pilířů č. 8 a 9 v roce 2005. Při ní bylo vyměněno 79 vadných kvádrů za nové z božanovského pískovce (Drozd – Přikryl 2006).
*
Dějiny Karlova mostu jsou nerozlučně spjaty s přírodním kamenem. Z kamene byl most vystavěn, kamenem byl opravován a z kamene je i jeho sochařská výzdoba. Zatímco jeho jádro je převážně z opuky, plášť až na výjimky (žulový obklad patek pilířů č. 5 a 6 z let 1891-1892, žulová dlažba z let 1974-1975) z různých českých pískovců. Ty sem byly dováženy na stavbu a k četným opravám z různých lomů podle toho, jaký pískovec byl v té které době k dispozici nebo v oblibě. Byly to pískovce z různých geologických útvarů a mají proto kromě víceméně rozdílného vzhledu i různé petrografické a technické vlastnosti, především odolnost vůči vnějším vlivům. A tak jsou zde zastoupeny relativně velmi odolné pískovce, např. karbonská arkóza z Kamenných Žehrovic nebo železitý pískovec z báze křídového souvrství na Petříně, vedle většinou málo odolných mladších křídových pískovců z Hořicka. Zatímco v převážné starší historii mostu převládaly odolnější druhy pískovců (kromě žehrovické arkózy a železitého pískovce z Petřína např. křemenný pískovec z Horoušan, Nehvizd, možná i Vyšehořovic), od oprav po povodni v roce 1890 to byly měkčí a snadno opracovatelné, avšak málo trvanlivé pískovce z Hořicka. O něco příznivější, ale také ne ideální vlastnosti má božanovský pískovec, používaný od poslední generální opravy z let 1966-1975.
Navzdory této generální opravě pískovcový plášť mostu vykazuje už delší dobu závažné závady, které je nutné urychleně opravit. Jedním z hlavních problémů je vybrat k tomu co nejodolnější náš pískovec. Mohl by to být opět žehrovický pískovec (nebo jiný jemu podobný), pokud se podaří jeho těžbu obnovit, nebo některý z dosud opomíjených tvrdých královédvorských pískovců, například kocbeřský. V každém případě je ale nutné počítat s tím, že pískovcový plášť Karlova mostu bude i po nadcházející rekonstrukci neustále podléhat vnějším vlivům a že bude nezbytné opravovat ho průběžně. Památka takového významu si ale takovou soustavnou péči rozhodně zaslouží.
Poznámky:
1 V současné praxi jsou pilíře číslovány arabskými a oblouky římskými čísly v pořadí od
Staroměstské mostecké věže. Pilíř pod ní má označení 0.
2 Podle stavebně historického průzkumu (SÚRPMO 1964) je či byla na pilíři kamenná deska
s letopočtem 1496, odpovídajícím roku poškození.
3 Socha a druhý anděl byly sejmuty 8. 3. 1784 a jsou nyní v Lapidáriu Národního muzea
spolu s torzem druhého anděla, které bylo pod mostem nalezeno a vyzdviženo až v lednu
2004.
4 Relevantní informace o opravě obsahují zřejmě jen spisy a plány ve fondu České
gubernium-publicum (kart. č. 945 a 1336 v Národním archivu v Praze a článek E. Šebesty
(1924 – viz seznam literatury).
5 V roce 1844 ho J. Kranner přestavěl do současné podoby, i když od té doby několikrát
opravované (naposledy v letech 1996-1997 s použitím božanovského pískovce a slatinské
žuly).
6 Archiv hl. m. Prahy, fond MHMP (1881-1890), sign. B 18/1, kart. č. B 571; Statistická
příruční knížka král. hlavního města Prahy za léta 1879-1880 a 1882.
7 Archiv hl. m. Prahy, fond MHMP (1891-1900), sign. B 18/2, kart. č. B 1017-B 1019;
Administrační zpráva obce královského hlavního města Prahy za léta 1891-1900; J. Soukup
1892 (viz seznam literatury).
8 Archiv hl. m. Prahy, fond MHMP (1891-1890), sign. B 18/2, kart. č. B 1019.
9 Archiv hl. m. Prahy, fond MHMP (1901-1910), sign. B 30/1, kart. č. H 113-H 114;
Administrační zprávy královského hlavního města Prahy za léta 1905-1911.
10 Karlův most – stavebně historický průzkum. SÚRPMO 1964.
11 Praha, 1948, č. 14, s. 5, Obnova památek, 1953, s. 60.
12 Je paradoxní, že se o této významné a nákladné akci v odborném tisku psalo jen výjimečně
(Čs. architekt, 1974, č. 3, s. 6, Čs. architekt, 1974, č. 21, s. 2, Silniční obzor, 1977, s. 54-57,
Slovo kamenoprůmyslu, 1975, č. 16, s. 3), a že se v Národním památkovém ústavu
zachovalo jen torzo dokumentace.
13 Je škoda, že tato velmi pěkná dlažba je nyní na řadě míst poškozená (vytrhané kvádříky a
díry po nich, jiné doplněné zcela jiným kamenem, mnoho kvádříků rozdrcených těžkými
pásovými mechanismy za povodně v srpnu 2002).
Seznam vybrané literatury:
Černý, A. B.: 1902 – Karlův kamenný most pražský v r. 1716. In: Čas. Spol. přátel
starožitností českých v Praze, 10, s. 15-18, 143-174.
Drozd, K. – Přikryl, R.: 2006 – Kontrola osazení kvádrů na soklech pilířů Karlova mostu
pomocí Schmidtova kladiva typu M. In: Geotechnika, 9, č. 3, s. 12-14.
Emler, J.: 1868 – Kamenný most Pražský a někdejší úřad mostecký. In: Památky
archaelogické a místopisné, 8, s. 203-222, 320.
Fischer, J. – Fischer, O.: 1985 – Pražské mosty. Praha.
Hanisch, A. – Schmid, H.: 1901 – Österreichs Steinbrüche. Wien.
Herrain, J,: 1908 – Karlův most v Praze. Praha.
Neubert, K. – Kořán, I. – Suchomel, M.: 1991 – Karlův most. Praha.
Novotný, K. – Poche, E.: 1947 – Karlův most. Praha.
Oprava Karlova mostu. Sborník z veřejného technického semináře, 13. 4. 2004, Praha.
Palacký, F.: 1829 – Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527… Praha.
Přikryl, R.: 2005 – Karbonské arkózy z kladensko-rakovnické pánve pro opravu Karlova
mostu. In: Geotechnika, 8, č. 3, s. 8-15.
Rost, R.: 1942 – Lomy Čech a Moravy. Č. 14. Pol. okres Kralupy n. Vlt. Praha.
Rybařík, V.: 1964 – Dovozy kamene v účtech svatovítské hutě z let 1372-1378. In: Zprávy
památkové péče, 54, s. 335-337.
Rybařík, V.: 1996 – Kámen v třistaleté historii sochařské výzdoby Karlova mostu. In: Zprávy
památkové péče, 56, s. 112-119.
Rybařík, V.: 1996 – Vltavské mosty. In: Březinová, D. – Bukovanská, M. – Dudková, I. –
Rybařík, V.: Praha kamenná. Praha.
Rybařík, V.: 2004 – Z minulosti pražských lomů (3). In: Kámen, 10, č. 3, s. 15-20.
Soukup, J.: 1892 – Zpráva o rekonstrukci mostu Karlova. In: Zprávy Spolku architektů a
inženýrů v království českém, 26, s. 74-80.
Svátek, J.: 1899 – Ze staré Prahy. Praha.
Šebesta, E.: 1924 – Příspěvky k dějinám kamenické živnosti z konce 18. století. In: Kámen, 5,
- 2-4.
Teige, J.: 1915 – Základy starého místopisu pražského. Oddíl I. Staré Město Pražské. Díl II.
Praha.
TomekV. V.: 1879 – Dějepis města Prahy. Díl IV. Praha.
Vachtl, J,: 1947 – Soupis lomů ČSR. Číslo 22. Okres Rakovník. Praha.
Vachtl, J.: 1949 – Soupis lomů ČSR. Číslo 39. Okres Praha-jih. Praha.
Vítovský, J,: 1994 – Stavitel Karlova mostu mistr Oto – k otázce vztahu mezi stavební
činností Jana IV. z Dražic a Karla IV. In: Zprávy památkové péče, 54, s. 1-6.
Vojtíšek, V.: 1913 – K dějinám mostu pražského. In: Za starou Prahu, 4, s. 27-28.
Zavřel, J.: 2000 – Petrografie stavebních kamenů Juditina mostu. In: Kámen, 6, č. 2, s. 53-